Jakmile jste podnikatel, jste zvíře?!

Je to stále stejné. Jakmile jste podnikatel, jste zvíře.

Dnes jsem na Fb reagovala na článek o tom, že pětina dětí je závislá na technologiích. https://lnkd.in/egZUA6_6

Navrhla jsem, co jde dělat jinak.

Tak pojďme zase spojit děti, rodiče i učitele k sobě. Ať spolu mohou mluvit, mohou si hrát a zároveň se mohou vzdělávat. Přinést jim opět barvy do života, ne okopírované listy. Nechat je vést dialogy, mluvit o nich a o jejich emocích, snech, aby cítily, že jsou něčeho součástí. Ať mohou v rukou držet něco jiného než mobil a učebnici. Ať mohou navzájem trénovat a u toho se nahlas bavit a komunikovat. Ať budují sebevědomí a svět kolem sebe. Ať mohou samostatně myslet, mluvit a vést. Ať společně otočíme učení do vedení a leadership myšlení. Technologie jsou skvělá věc a digitalizace je potřeba, ale jako ve všem, je potřeba rovnováha. A tu je potřeba vytvořit. Tak jsme začali. Pojďte i vy začít s námi.”

Bylo mi navrhnuto být konkrétnější.

„To jsou pěkný obecný proklamace. Přijďte s konkrétními aktivitami. Aby mohly mluvit o svých snech a měly barvy v životě 5-6 hodin denně.”

Sepsala jsem konkrétní aktivity, které ve školách fungují.

Konkrétní aktivity:

1. Zařadit osobnostní rozvoj do každého předmětu. Více tréninku mezi dětmi. Naučit se pokládat otázky, naslouchat druhému, trénovat spolu. Vše aktivně a zábavně.

Co jsme pro to konkrétně udělali: Vyvinuli jsme DIALOGIS v češtině ( v angličtině SPEAK UP). Systém tréninkových leadership karet od dětí po profesionály, kde přemýšlí, mluví spolu a navazují vztahy, vzájemně se poznávají a spolu trénují. Celá třída najednou. Jsou to karty, ne učebnice, aby se s nimi dalo dělat nespočet dalších her a nechyběla dětem gamifikace a spolupráce. Zároveň s nimi mohli pracovat i jednotlivci.

Snad místo proklamace z toho teď nebude pro vás propagace. Ale ptal jste se konkrétně, tak tak odpovídám.

2. Barevnost – všech 9 systémů jsme vyvinuli v 9 barvách – pro celoživotní vzdělávání – každá barva má svůj důvod. Vizualizace je důležitou součástí vzdělávání. Také dětem ukazuje mapu, kde jsou a kam míří. Což je důležité k jejich vnitřní motivaci. Samy si jdou dozadu nebo dopředu, aby měly pevné základy. Ať už v češtině nebo v angličtině, případně v dalších předmětech.

Dám konkrétní příklad pro osobnostní rozvoj v angličtině:

Krok 1: Senzační slovní zásoba – odvaha mluvit (hry se slovy)

Krok 2: Věřte si v komunikaci – odvaha vést sebe i druhé ( vědu dialog, ne monolog)

Krok 3: Užijte si gramatiku na max – odvaha myslet

Krok 4: Nekonečné možnosti – odvaha snít (Dokážu už mluvit sám o sobě)

Je to jako stůl. 4 pevné nohy. Cokoli dalšího přidám už je bonus navíc, který je rozvíjí. Klidně z učebnic.

V ruce drží karty, ne mobily. Dívají se na sebe z očí do očí, ne do učebnic.

Samozřejmě, že je můžeme vytisknout do učebnic. Nebo použít digitálně na platformě a jen s nimi trénovat dovednosti. Nic ale nenahradí smích, otočené obličeje k sobě a oční kontakt. Tak vznikají opravdové vztahy. Nejen mezi dětmi, ale i mezi učiteli a rodinami.

Výsledky učitelů, kteří s námi minulý rok spolupracovali – zapojená celá třída najednou, rychlé výsledky, aktivní trénink více dovedností najednou, hry, zapojení rodičů, systematické vzdělávání, které propojuje znalosti mezi jednotlivými ročníky, děti se nebojí mluvit, stoupá sebevědomí, vedou jeden druhého, zapojení pomalejších, různé úrovně pro nadané.

Nepíšu to tady, protože jsme to vytvořili my. Věřím, že to v jiných předmětech dokážou i další. Důležité je, je tento komunikační nástroj funguje. (Nepleťte si nás, prosím, s flashcards a kartičkami na hraní).”

Jaká přišla odpověď?

“Tak jsem si vás, Šárko, vygooglil. Máte pěkný business. Ty karty jako doplněk v angličtině dobrý. Taky vám to klienti pěkně zaplatí. Nicméně metod je celá řada, zvlášť v angličtině šla didaktika za poslední roky mílovými kroky dopředu. Nelze tvrdit, že by dnes ve školách děti vůbec nekomunikovaly, neučily se hrou, pomocí dialogů atd.”

Odepsala jsem.

Vnitřně jsem věřila, že vaše reakce bude jiná. Bohužel. Opět někdo vidí “byznys” a tam to celkově končí. Jako kdyby prodej učebnic za stamiliony nebyl “byznys”. Jako kdyby prodej stolů, tabulí, trenérů do škol, aby děti naučili tělocvik nebyl “byznys”.

Možná bychom se mohli zlobit i na učitele, kteří si za doučování nechají soukromě zaplatit – tudíž vedle školství dělají “byznys”. Tímto akorát mladé generaci ukazujeme, že “byznys” je špatné slovo a jedině být zaměstnancem nebo neziskovou organizací, která ale musí žádat o peníze další (kteří je tedy mají vydělané “z byznysu”), je správně.

Pokud vyvinu a vyrobím produkty, je v pořádku si za něj nechat zaplatit. A dáte něco dávat zpět. To my děláme formou podpory dalších organizací a podporou učitelů. Řešíme problém, a pokud najdeme řešení, nabídneme ho ostatním. Nebo ho také můžeme uzavřít do franšízi a pak pomlouvat školy, že děti nemluví a učitelé je nic nenaučí.

To se totiž normálně děje. My jsme šli cestou spolupráce, protože věříme, že každá škola, soukromá nebo veřejná, může uspět. Místo toho jsme objevili, že větší strach, než děti mají učitelé. Bojí se mluvit, nejsou rozmluvení, mají nárazové workshopy a neumí rychle reagovat, mít čas na sebe a taky mít čas si hrát než jen někoho poslouchat. Během měsíce udělají se sebou zázraky. Někdo se jim totiž věnuje, někdo v ně věří. A tak to má být. Tito lidé si nás najdou.

Netvrdím, že máme jedinou správnou metodu. Tvrdím ale, že jsme vytvořili nástroj, díky kterému mluví a baví se o sobě celá třída najednou a buduje lepší vztahy, bez mobilu a učení se věcí nazpaměť. Věnujeme se vzdělávání 20 let a naše zkušenosti předáváme dál pro lepší vzdělávání dětí i učitelů.

Jsem rodič, jsem pedagog a jsem podnikatel. A takových nás je spousty. Článek byl – pětina dětí je závislá na technologiích – a my jsme ukázali jedno z řešení.”

A vám bych chtěla říct. Pokud budeme mít neustále zavřený mindset k inovacím a k podnikání, přenášíme to na další generaci. Jsem rodič, jsem pedagog, jsem podnikatel. A nejsem jediná.

Můžete stavět byznys, pomáhat měnit školství, vydělávat a zároveň přispívat dalším organizacím. Ve světě je to normální. U nás vás švihnou bičem, aniž by se nejdříve zajímali, vyzkoušeli, udělali si svůj názor a pak ho sdíleli. To, že táhnete dvě firmy, abyste tou třetí mohli pomoci českému školství, už se odsuzující nedozví. To je ale vedlejší.

Chci jen poukázat na to, že se s tímto nesetkávám poprvé a přemýšlím, co tito lidé předávají za vzory mladší generaci. Pak nemáme bojovat se všemi předsudky, jak špatné je podnikání a všichni ti byznysmeni, kteří vás oškubou o to poslední, co máte.

To je to, co ve školství chybí. Úcta, respekt, uznání, vážit si něčí práce, zájem o člověka. U nás jste zvíře, které si dovolí chtít za produkty peníze.

Někdy mě hlava nebere, PROČ je tak neuvěřitelná propast mezi veřejným a soukromým sektorem.

Jedni jsou zlí a druzí dobří? Neziskovky jsou ti hodní a podnikatelé ti zlí? Musíte být jen učitel ve školství, abyste si dovolil vytvořit něco, co funguje a nabídnout to těm, kteří o to mají zájem? Důležité je pro mě jedno. Sdílet tyto věci s mladou generací, slyšet jejich názory a učit sebe i je, že pokud se vám něco nelíbí, ozvěte se nebo běžte a něco s tím udělejte. HNED.

Jsem rodič. Jsem pedagog. Jsem podnikatel. A české školství mi jedno není. Spolupráce je řešením a win-win-win-win pro všechny.

Máte podobnou nebo naopak mnohem lepší zkušenost?