Změnit A2 na B1 nestačí. Kdo ukáže školám cestu?

Když vám 10. září přistane do e-mailu „úprava“ RVP a vy zjistíte, že jedno písmeno může změnit výuku angličtiny v celé České republice.

10. září 2026 ve 12:46 mi přistál do e-mailu newsletter Národního pedagogického institutu.

„Vážené kolegyně, vážení kolegové, MŠMT upravilo Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Změny se týkají výuky anglického a dalšího cizího jazyka a zdravotní a aplikované tělesné výchovy.“

Následoval leták se změnami a na jeho konci věta: „Aby se děti těšily do školy a učitelé a učitelky měli tu nejlepší práci na světě.“

Četla jsem to několikrát.

Ne proto, že bych byla proti vyšší úrovni angličtiny. Právě naopak. Ale protože slovo „upravilo“ v tomto případě skrývá něco mnohem většího.

Pokud se mění očekávaná jazyková úroveň z A2 na B1, neměníme jen jeden údaj v dokumentu. Měníme cíl, ke kterému mají školy své žáky dovést. A s novým cílem se musí změnit také cesta.

B1 není A2 plus pár dalších slovíček

Tohle je podle mě potřeba říct velmi jasně.

Posun z A2 na B1 neznamená, že se děti naučí další slovní zásobu, několik nových gramatických jevů a napíšou o něco těžší test.

B1 znamená vyšší míru samostatnosti v jazyce. Schopnost rozumět, reagovat, popsat zkušenost, vysvětlit svůj názor, vést rozhovor, pracovat s delším sdělením a používat jazyk v mnohem širších situacích.

A právě tady začíná skutečná otázka.

Pokud chceme jiný výsledek, můžeme dál učit stejným způsobem?

Můžeme používat stejné metody, stejné množství aktivního mluvení, stejné typy testů, stejné materiály a stejný způsob hodnocení a pouze očekávat vyšší úroveň?

Nemyslím si.

Zvýšit očekávání je jednoduché. Změnit podmínky je těžší.

Jestli chceme, aby děti ( a učitelé) dosáhli úrovně B1, nestačí napsat B1 do RVP.

Musíme se ptát, co se musí změnit ve výuce. Kolik prostoru dostávají děti během jedné vyučovací hodiny ke skutečnému používání jazyka? Jak se změní příprava učitelů? Jakou podporu dostanou školy? Jaké materiály budou používat? Co budeme testovat? Jak budeme hodnotit pokrok? A jak pomůžeme školám, které už dnes obtížně hledají kvalifikované učitele cizích jazyků?

Protože požadovanou úroveň můžeme zvýšit během okamžiku.

Schopnosti lidí nezvýšíme změnou jednoho písmene.

A už vůbec ne všude stejně rychle.

Vzdělávání není dokument. Vzdělávání jsou lidé.

Za každou systémovou změnou stojí konkrétní ředitel, který ji musí převést do reality své školy.

Konkrétní učitel, který druhý den ráno vstoupí do třídy.

Konkrétní dítě, od kterého budeme očekávat vyšší výsledek.

A konkrétní rodič, který by měl rozumět tomu, co vlastně znamená, když po jeho dítěti chceme úroveň B1.

Proto bych byla velmi opatrná se slovem „úprava“.

Pro dokument je to možná úprava.

Pro člověka, který ji má uskutečnit, to může být zásadní změna.

Ano, pojďme chtít B1

Nechci, aby tento text vyzněl jako argument proti vyšší úrovni cizích jazyků.

Je to přesně naopak.

Pojďme chtít B1. Klidně pojďme dál. Začněme s jazyky dříve. Vytvářejme prostředí, ve kterém děti cizí jazyk skutečně používají. Přemýšlejme o bilingvním vzdělávání. Učme děti komunikovat, přemýšlet, ptát se, reagovat a vyjadřovat vlastní myšlenky.

Ale pokud řekneme A – chceme B1, musíme zároveň říct B – jak vytvoříme podmínky, aby k němu mohli dojít všichni.

Ne jen děti, jejichž rodiče platí několik hodin angličtiny týdně.

Ne jen děti, které tráví hodiny u anglického obsahu na internetu.

Ne jen školy, které už dnes pracují jinak.

Ne jen školy ve velkých městech.

Všechny děti. Všechny školy.

Protože právě o tom by systémové vzdělávání mělo být.

Nejde jen o to, kam chceme dojít. Musíme znát cestu.

B1 může být skvělý cíl.

Ale samotný cíl nestačí.

Pokud chceme skutečnou změnu, potřebujeme vědět, odkud vycházíme, co jednotlivé jazykové úrovně skutečně znamenají, jaké schopnosti má dítě na každé z nich zvládnout a co se musí během vzdělávání postupně měnit.

Potřebujeme také pomoci učitelům pochopit, jak se liší výuka vedoucí k A1, A2 a B1. Protože mezi těmito úrovněmi není jen více slovíček a více gramatiky.

Mění se míra samostatnosti člověka v jazyce.

A právě o tom bych chtěla začít mluvit mnohem konkrétněji.

Protože zvýšit očekávání je jednoduché.

Vytvořit lidem podmínky, aby je dokázali naplnit, je ta skutečná práce.

Jak vlastně vypadají A1, A2 a B1 v praxi?

Co má dítě a učitel na jednotlivých úrovních skutečně zvládnout?

Jaký je rozdíl mezi dítětem, které „zná angličtinu“ na A2, a dítětem, které ji dokáže používat na B1?

A hlavně: co se musí změnit ve výuce, aby se z A2 skutečně stalo B1 – nejen na papíře, ale v reálném životě?

V příštím článku si jednotlivé úrovně rozebereme na konkrétních příkladech.

Protože než začneme po dětech a učitelích chtít B1, měli bychom všichni velmi dobře rozumět tomu, co B1 skutečně znamená.