
Kolik slovíček student zná? Kolik měl chyb? Kolik získal bodů? Kolik odpovědí bylo správně? Jaké procento získal v testu? Jakou dostal známku?
To všechno dokážete poměrně snadno změřit. Máte číslo, procenta, body nebo známku. Výsledek můžete zapsat, porovnat a vyhodnotit. A právě proto může vzniknout velmi nebezpečná zkratka: co dokážete změřit, tomu začnete přikládat největší význam.
Podívejte se na stejného studenta jinak. Dokáže položit otázku, která ostatní přiměje přemýšlet? Dokáže obhájit svůj názor a zároveň poslouchat člověka, který vidí svět jinak? Dokáže říct „nevím“ a začít hledat? Dokáže propojit dvě informace, které spolu na první pohled nesouvisejí? Dokáže přijít s vlastním řešením? Dokáže po neúspěchu pokračovat?
Jak oznámkujete odvahu položit otázku, když ostatní mlčí? Jak změříte schopnost přiznat chybu? Jakým číslem vyjádříte empatii? Kolik bodů přidělíte za kreativitu, spolupráci, vytrvalost nebo schopnost změnit názor, když člověk zjistí, že se mýlil?
Najednou je hodnocení mnohem složitější. Ale právě tady se možná skrývá něco, co stojí za pozornost. To nejdůležitější nemusí být vždy to, co dokážete nejsnadněji převést na číslo.
Známky, testy a měření mají ve vzdělávání své místo. Mohou vám ukázat, co student v určitou chvíli zvládl, kde potřebuje pomoc nebo jak se v konkrétní oblasti posunul. Problém nezačíná samotným měřením. Začíná ve chvíli, kdy zaměníte měřitelný výsledek za celý obraz člověka.
Student, který získá 70 %, není „sedmdesátiprocentní člověk“. Student, který udělá dvě chyby, není definován dvěma chybami. A student, který nedokáže během několika minut reprodukovat správnou odpověď, vám tím ještě neukázal všechno, co umí, dokáže nebo jednou vytvoří.
Způsob hodnocení velmi rychle ovlivní to, na co student začne zaměřovat svou pozornost. Pokud se neustále ptáte na chyby, začne sledovat chyby. Pokud odměňujete především správnou odpověď, začne hledat správnou odpověď. Pokud největší hodnotu získává výsledek testu, začne se učit pro výsledek testu.
Na co se soustředíte, to roste.
Podívejte se na to, co ve své třídě skutečně oceňujete. Ne na to, co říkáte, že je důležité. Podívejte se na to, za co student získává pozornost, pochvalu, body a známky.
Říkáte studentům, že chyba je součástí učení, ale následně jim za každou chybu odečítáte body? Říkáte, že chcete rozvíjet kreativitu, ale očekáváte jedno předem připravené řešení? Říkáte, že je důležité přemýšlet, ale největší část hodnocení stojí na tom, co si student dokázal zapamatovat?
Student velmi rychle pozná, co má ve vašem systému skutečnou hodnotu.
Začněte přemýšlet o tom, co svým hodnocením podporujete.
Vedle otázky „Kolik odpovědí bylo správně?“ se můžete zeptat: „Jak jste přemýšlel?“ Vedle „Kolik jste udělal chyb?“ můžete položit otázku: „Co jste díky této chybě zjistil?“ Vedle výsledku můžete sledovat proces. Vedle znalosti můžete dát prostor otázce, argumentu, nápadu, rozhodnutí nebo řešení.
Najednou nehodnotíte pouze to, co student ví. Začínáte vidět také to, co s tím dokáže udělat.
A právě tady vede cesta od vzdělávání předmětu ke vzdělávání člověka.
Pro život nebude důležité pouze to, kolik informací si člověk dokáže zapamatovat. Bude důležité, zda je dokáže použít. Jestli umí přemýšlet. Jestli dokáže spolupracovat. Jestli se umí rozhodnout. Jestli dokáže vytvořit něco, co předtím neexistovalo. A jestli se dokáže učit dál ve chvíli, kdy se svět kolem něj změní.
Až budete příště připravovat test, úkol nebo hodnocení, zkuste se na chvíli zastavit a položit si jednoduchou otázku:
Měřím právě to, co je opravdu důležité? Nebo jen to, co se nejsnáze měří?
Protože vzdělávání člověka je mnohem větší než číslo napsané v klasifikaci.
Ne všechno, co má hodnotu, se dá oznámkovat.