Říkáte dětem, že chyba nevadí. Proč je za ni potom trestáte?

„Neboj se udělat chybu.“ „Chybami se člověk učí.“ „Nevadí, zkus to znovu.“

Říkáte to dětem často. A myslíte to dobře.

Současně ale dítě velmi brzy zjistí, že chyba přece jen nějaký důsledek má. Za správnou odpověď dostane bod. Za chybnou ne. Chyby se podtrhnou, opraví, spočítají a nakonec se jejich počet nějakým způsobem promítne do hodnocení.

A tak možná dítěti říkáte jednu věc, zatímco systém ho učí něco jiného.

Chyba nevadí. Ale raději ji neudělej.

A právě tento rozpor podle mě stojí za mnohem větší pozornost.

Nejde totiž jen o známky.

Jde o vztah člověka k učení, k vlastnímu nevědění a nakonec i k sobě samému.

Když „nevím“ začne znamenat „nejsem dost dobrý“

Vzpomeňme si na obyčejnou situaci ze školy. Učitel položí otázku a vy neznáte odpověď. Možná ji neznáte opravdu. Možná si jen nejste jistí. Možná máte nějakou myšlenku, ale bojíte se ji vyslovit, protože by mohla být špatně.

Co uděláte? Často raději mlčíte. A tento mechanismus nezůstává jen ve škole. Přenesete si ho s sebou do dospělosti.

Sedíte na poradě a něčemu nerozumíte. Všichni ostatní vypadají, že vědí, o čem se mluví. Přikývnete tedy také. Dostanete nový úkol a nejste si jistí, jak ho udělat. Místo otázky se ho snažíte vyřešit sami. Nechcete přece vypadat neschopně.

„Nevím.“
„Nerozumím.“
„Můžeš mi to vysvětlit?“

Proč mohou být tyto jednoduché věty tak těžké? Možná proto, že jste se někde cestou naučili spojovat to, co víte, s tím, jací jste.

Vím = jste schopný/schopná.
Nevím = jste neschopný/neschopná.

Správná odpověď = jsem dobrý/dobrá.
Chyba = nejsem dost dobrý/dobrá.

Jenže nevědět něco není charakterová vlastnost. A chyba není hodnocení člověka. Obojí je pouze informace o tom, kde se právě nacházíte. A právě způsob, jakým na tuto informaci reagujete, může zásadně ovlivnit další učení.

Dvě chyby, nebo osmnáct úspěchů?

Představte si dítě, které odpovídá na dvacet otázek. Osmnáct odpovědí je správně a dvě jsou chybně. Můžete se podívat na jeho práci a říct:

„Máš dvě chyby.“ Není to lež. Opravdu tam dvě chyby jsou.

Ale můžete se na stejný výsledek podívat také jinak: „Máš 18 bodů z 20. Osmnáctkrát jsi uspěl.“

Ani to není lež.

Máte před sebou úplně stejný výkon. Stejné znalosti. Stejných osmnáct správných a dvě nesprávné odpovědi. A přesto jste člověku předali úplně jinou zprávu.

První pohled zaměřuje jeho pozornost na to, co nezvládl. Druhý mu nejprve ukazuje, co už dokázal, a teprve potom otevírá prostor pro to, co se může ještě naučit.

A právě tady je důležitý rozdíl. Nejde o to chyby ignorovat. Nejde o to dětem říkat, že všechno je skvělé, i když není. A už vůbec nejde o snižování nároků.

Ty dvě nesprávné odpovědi tam pořád jsou. Jen už nejsou rozsudkem.

Jsou informací pro další krok.

Přesně to děláme v ASPINTOA jinak

V ASPINTOA počítáme především to, co se podařilo. Nezačínáme větou: „Máš dvě chyby.“ Začínáme tím, co člověk zvládl: „Máš 18 bodů. Osmnáctkrát jsi uspěl.“

A potom se můžeme společně podívat na dvě odpovědi, které ještě potřebují pozornost. Co se stalo? Čemu jsme nerozuměli? Co potřebujeme vysvětlit? Co můžeme zkusit jinak?

Chyba se tím nemění. Mění se její role.

Z něčeho, za co se máme stydět, se stává informace. Z něčeho, co nám bere body a sebevědomí, se může stát něco, co nám ukazuje další cestu.

A možná právě tak bychom měli přemýšlet i o hodnocení obecně. Má být jeho hlavním smyslem ukázat člověku, kolikrát selhal? Nebo mu má pomoci pochopit, co už dokáže a kam se může posunout dál?

To není jen otázka pedagogiky. Je to otázka toho, jaký vztah k učení v člověku vytváříme.

Pokud se dítě naučí, že chyba ohrožuje jeho pocit vlastní schopnosti, bude se jí snažit vyhnout. Bude volit bezpečnější cestu. Možná se přestane hlásit. Možná se nebude ptát. Možná raději řekne „nevím“ až tehdy, když už nebude jiná možnost. A možná si tento strach odnese až do dospělosti.

Pokud ale pochopí, že chyba říká pouze „tady je něco, co ještě neumíš“, může reagovat úplně jinak.

Co potřebuji zjistit?
Kdo mi může pomoct?
Co můžu zkusit jinak?

To je podle mě mnohem cennější dovednost než naučit se chyby dokonale skrývat.

A možná právě proto bychom se měli vrátit k otázce, která se v této sérii objevuje znovu a znovu:

Proč něco stále děláme určitým způsobem, pokud už víme, že to nemusí člověku pomáhat růst?

Nemusíte ze dne na den zrušit celý systém. Nemusíte předstírat, že výsledky nejsou důležité. Nemusíte snižovat očekávání.

Někdy můžete začít mnohem menší změnou.

Dvacet otázek.
Dvě chyby.
Osmnáct správných odpovědí.

„Máš dvě chyby.“

nebo

„Osmnáctkrát jsi uspěl.“

Stejný výsledek. Úplně jiná zkušenost.

Vidíte? Někdy stačí změnit to, na co se soustředíte.

Ale změny opravdu nedosáhneme, pokud ze 4 slov bude student v tu chvíli vědět 2, tak mu dáme trojku a tím to hasne. To je způsob myšlení, díky kterému se nikdy nic nezmění.