Když se přestanete bát mluvit o sobě aneb Rozhovor s Terkou, studentkou gymnázia

26.6. 2026Šárka Králíčková

Mluvit o cestování je jednoduché.

Mluvit o oblíbeném filmu také.

Ale mluvit o sobě?

O svých pocitech?

O tom, co člověk opravdu prožívá?

To je mnohem těžší.

Právě to byla největší výzva pro Terku.

Když se ohlíží za uplynulým rokem, neříká, že nejtěžší byla gramatika nebo slovní zásoba. Neříká ani, že nejtěžší byly testy.

Říká něco mnohem zajímavějšího.

„Nejtěžší bylo mluvit o sobě a o svých pocitech.“

To je okamžik, kdy se jazyk přestává učit jako školní předmět.

A začíná se používat jako nástroj skutečné komunikace.

Během roku se Terka postupně učila mluvit o různých tématech. Některá byla zábavná. Některá nečekaná. Některá náročná.

Nikdy předem nevěděla, co přijde.

Právě tato nepředvídatelnost jí však pomohla získat něco mnohem cennějšího než další slovíčka.

Naučila se reagovat.

Naučila se přemýšlet.

Naučila se mluvit i tehdy, když si nebyla jistá.

A postupně se přestala bát.

Když dnes mluví o své angličtině, říká, že je mnohem sebevědomější než před rokem.

Není to jen díky novým slovům.

Je to díky zkušenosti.

Díky stovkám malých rozhovorů.

Díky otázkám, na které neznala odpověď předem.

Díky situacím, kdy musela přemýšlet přímo v angličtině.

Největší změna se však odehrála v její hlavě.

Dnes už většinou nepřekládá.

Přemýšlí v angličtině.

A někdy dokáže odpovědět okamžitě.

Bez překladu.

Bez dlouhého přemýšlení.

Jen přirozeně.

Právě tehdy se člověk začne cítit skutečně svobodně v cizím jazyce.

Na konci roku dala Terka budoucím studentům jednoduchou radu:

„Nevzdávejte to jen proto, že v tom nejste nejlepší.“

Možná právě tato věta shrnuje celý její příběh.

Nejde o dokonalost.

Nejde o to být nejlepší.

Jde o odvahu pokračovat.

Protože pokrok často začíná ve chvíli, kdy se člověk rozhodne nevzdat.

Rozhovor s Terkou

Ohlédnutí za rokem s ASPINTOA

Otázka: Na co jsi za tenhle rok nejvíc pyšná?

Terka: Asi na svoje mluvení. Dřív jsem se opravdu bála mluvit anglicky před někým jiným a teď je to mnohem lepší.

Otázka: Co bylo pro tebe během roku největší výzvou?

Terka: Asi mluvit o sobě a o svých pocitech. To pro mě bylo nejtěžší.

Otázka: Co dnes dokážeš v angličtině, co jsi před rokem neuměla?

Terka: Těžko se mi to popisuje. Ale myslím, že dnes dokážu mluvit skoro o čemkoliv. I když mi nějaké téma není příjemné nebo je osobní, zvládnu o něm mluvit mnohem déle než dřív.

Otázka: Jak se během roku změnilo tvoje sebevědomí při mluvení anglicky?

Terka: Určitě jsem sebevědomější. Nejen kvůli výslovnosti, ale také proto, že znám mnohem víc slovíček a různých frází.

Otázka: Kdy ses během našich hodin cítila nejúspěšnější?

Terka: Asi nevím. Nemám jednu konkrétní chvíli. Spíš mám pocit, že jsem se postupně zlepšovala.

Otázka: Která aktivita ti pomohla nejvíc?

Terka: Asi otázky, které jsem neviděla dopředu. Musela jsem přemýšlet a odpovídat spontánně.

Otázka: Pomohlo ti, že jsi nikdy nevěděla, co přijde?

Terka: Ano. Myslím, že ano. Ve škole nám to hodně pomáhá, protože když nás učitel vyvolá nebo máme něco říct před třídou, umíme improvizovat mnohem lépe.

Otázka: Co tě na našich hodinách bavilo nejvíc?

Terka: Asi nemám jednu oblíbenou část. Ale vždycky jsem byla ráda, že na hodinu můžu přijít.

Otázka: O čem by ses chtěla učit víc?

Terka: Myslím, že jsme měli hodně různých témat. Některá jsem znala a některá jsem vůbec neznala. To se mi líbilo.

Otázka: Co bych měla určitě zachovat pro další studenty?

Terka: Určitě bych je nechala mluvit i o tématech, která je nebaví.

Otázka: Proč?

Terka: Protože to, že něco nemáme rádi, ještě neznamená, že to jednou nebudeme potřebovat.

Otázka: Co bys na našich hodinách změnila?

Terka: Asi nic. Jen někdy bych možná uvítala delší hodinu.

Otázka: Co ses během tohoto roku naučila sama o sobě?

Terka: Asi mě nic konkrétního nepřekvapilo, ale zjistila jsem, že zvládnu víc, než jsem si myslela.

Otázka: Kdybys měla popsat tento rok třemi slovy, jaká by byla?

Terka: Pokrok… a další dvě mě teď nenapadají.

Otázka: Jaký vzkaz bys chtěla dát sama sobě za rok?

Terka: Asi bych si chtěla připomenout, že když si něco představuju nebo si vytvářím různé scénáře, které nejsou skutečné, neměla bych se tím trápit. Pak mám zbytečně velká očekávání.

Otázka: Jakou radu bys dala novému studentovi?

Terka: Ať to nevzdává jen proto, že není hned nejlepší.

Otázka: Jak se cítíš při mluvení ve škole?

Terka: Když mám mluvit před celou třídou, nejsem moc v pohodě. Ale když pracujeme ve dvojici nebo v menší skupině, myslím si, že jsem lepší než hodně spolužáků.

Otázka: Čím to je?

Terka: Nervozitou.

Otázka: Přemýšlíš ještě při mluvení česky a překládáš si věty?

Terka: Ne. Většinou už přemýšlím v angličtině a někdy dokážu odpovědět úplně hned.

Otázka: A když sleduješ filmy?

Terka: Hudbu moc neposlouchám, ale filmy většinou sleduju v angličtině. Některým slovům sice nerozumím, ale rozumím celému příběhu.

Co je na Terčině příběhu výjimečné

Terka vlastně během rozhovoru nemluví jen o angličtině. Mluví o tom, že se postupně naučila otevřít, mluvit o sobě, reagovat bez přípravy a přestat překládat každou větu v hlavě. Na konci rozhovoru zazní možná její nejsilnější věta:

„Většinou už přemýšlím v angličtině a někdy dokážu odpovědět úplně hned.“

To je jeden z největších milníků při učení cizího jazyka. Nejde už o překlad. Jde o přirozenou komunikaci. A právě tady je vidět skutečná transformace.