Čtyři slovíčka. Dvě chyby. Trojka. Opravdu takhle chcete vzdělávat?

Včera mě jeden příběh zvedl ze židle. Je 10. září, školní rok právě začal. Děti se po prázdninách vrátily do škol, některé přišly do nových tříd, zvykají si na nové spolužáky, nové učitele a nové prostředí. A vy už zkoušíte. V hodině angličtiny vyvoláte dítě, dáte mu čtyři slovíčka k překladu a čekáte na odpověď. Dvě ví, dvě ne. Výsledek? Trojka.

A já se vás chci zeptat: Co jste tou trojkou dítě vlastně naučili? Opravdu jste zjistili, jak umí anglicky? Zjistili jste, co dokáže v angličtině říct, čemu rozumí, jestli umí reagovat, komunikovat nebo použít jazyk v reálné situaci? Nebo jste zjistili pouze to, že si v jeden konkrétní okamžik, před učitelem a možná dalšími dvaceti spolužáky, nevzpomnělo na dvě ze čtyř slov?

Zkuste si na chvíli sednout na jeho místo

Mám pro vás čtyři anglická slova: joy, success, courage, resilience. Přeložte mi je. Teď hned. Víte všechna? Výborně, máte jedničku. Dvě nevíte? Máte trojku. A rovnou vám ji zapíšu do Bakalářů.

Jak se cítíte? Možná anglicky umíte. Možná jste všechna čtyři slova dokonce někdy znali, ale v tu chvíli jste si na dvě nevzpomněli. Možná vás rozhodilo, že se na vás někdo dívá a čeká na okamžitou odpověď. Nic z toho už ale nehraje roli. Dvě ze čtyř jste nevěděli, a tak jste dostali trojku.

Jak vám právě tahle trojka pomohla naučit se ta dvě slova, která jste nevěděli? A co jste se kromě angličtiny v této situaci naučili? Možná také to, že je nebezpečné nevědět. Že je lepší odpovědět jen tehdy, když jste si jistí. Že chyba má okamžitý důsledek.

Co učíte dítě ve chvíli, kdy něco neví?

Chcete, aby se dítě příště přihlásilo, i když si nebude stoprocentně jisté? Chcete, aby dokázalo říct svůj názor, přestože může být jiný nebo nesprávný? Chcete, aby se nebálo říct „nevím“, „nerozumím“ nebo „můžete mi to vysvětlit“? Potom se podívejte na to, co ho svým hodnocením učíte právě ve chvíli, kdy něco neví.

Protože v té chvíli ho neučíte jen angličtinu. Učíte ho také, jaký vztah má mít k vlastnímu nevědění a k chybě. Pokud je výsledkem chyby okamžitě horší známka, dítě velmi rychle pochopí, že chyba sice podle dospělých „nevadí“, ale ve skutečnosti je mnohem bezpečnější ji neudělat.

A potom po něm chcete, aby bylo sebevědomé, kreativní, samostatné, aby kriticky přemýšlelo, kladlo otázky a nebálo se zkoušet nové věci. Jenže jak má mít odvahu zkoušet, když ho současně učíte, že neúspěšný pokus může znamenat horší hodnocení?

Testujte. Ale co tím chcete zjistit?

Testování samo o sobě nemusí být problém. Potřebujete vědět, kde se dítě právě nachází, co už zvládá a co ještě potřebuje procvičit. Test vám takovou informaci může dát. Jenže informace a trest nejsou totéž.

Když dítě něco neví, získali jste důležitou informaci. Víte, kde potřebuje pomoc, co mu máte vysvětlit nebo co potřebuje ještě procvičit. Proč ale musí „ještě to neumím“ automaticky znamenat horší známku? Proč nemůže znamenat: „Tady je můj další krok.“

Nedělejte to jen proto, že se to tak vždycky dělalo

Možná jste sami chodili do školy, kde vás učitel vyvolal, položil vám několik otázek a podle správných a nesprávných odpovědí vám dal známku. Možná jste tento způsob hodnocení převzali, protože je běžný. To ale ještě neznamená, že v něm musíte pokračovat.

Ptejte se sami sebe: Proč to dělám? Co tím chci zjistit? Co se díky tomu dítě naučí? A pomůže mu moje reakce na chybu udělat další krok? Pokud zjistíte, že známka dítěti žádnou cestu dál neukázala, máte možnost příště reagovat jinak.

Nemusíte kvůli tomu přestat testovat. Nemusíte snižovat nároky. Nemusíte dětem tvrdit, že všechno, co udělají, je správně. Potřebujete jen rozlišovat mezi tím, co dítě právě neumí, a tím, jakou hodnotu mu kvůli tomu přisoudíte.

A pokud dítě 10. září vyvoláte, dáte mu čtyři slovíčka, za dvě nesprávné odpovědi mu dáte trojku a tím pro vás celá situace skončí, řeknu to tentokrát přímo:

Nedělejte to.

Máte možnost udělat v tu chvíli něco mnohem užitečnějšího. Máte před sebou dalších deset měsíců, během kterých můžete sledovat potenciál svých studentů, probouzet jejich zvědavost, nechat je objevovat, ptát se, tvořit, zkoušet, chybovat a znovu to zkusit.

A přesně v těch malých každodenních situacích rozhodujete o tom, jaký vztah si dítě k učení vytvoří.

Nestačí mu říkat: „Neboj se udělat chybu.“ Musíte mu svým jednáním ukázat, že tomu opravdu věříte. Proto až příště dítě něco nebude vědět, neřešte jen, jakou známku mu za to dáte. Zeptejte se sami sebe: Co můžeme oba udělat, aby se to díky této chybě naučilo?

Protože právě tam začíná vzdělávání, které má smysl. Na co se soustředíte, to roste.