Co když největší překážkou učení není nevědět, ale myslet si, že už víte?

Když něco nevíte, je to vlastně poměrně jednoduchá situace. Můžete se zeptat. Můžete hledat odpověď. Můžete si něco přečíst, někoho poslouchat, něco vyzkoušet. Víte, že vám určitá informace chybí, a právě toto vědomí vás může přimět k dalšímu učení.

Mnohem zajímavější situace nastává ve chvíli, kdy jste přesvědčeni, že odpověď už znáte. Přestanete ji hledat. Přestanete se ptát. A možná si ani nevšimnete, že se svět kolem vás mezitím změnil.

Největší překážkou učení někdy není to, co nevíte. Je to přesvědčení, že už víte dost.

Jak dlouho už to děláte právě takhle?

Možná učíte dvacet let. Možná deset let vedete firmu. Možná jste zkušený manažer, lékař, rodič, lektor nebo odborník ve svém oboru. Za tu dobu jste získali něco nesmírně cenného – zkušenost. Viděli jste stovky situací, řešili problémy, udělali chyby a zjistili, co funguje.

Jenže právě zkušenost může mít jednu nenápadnou past. Čím více toho víte, tím snadněji můžete začít předpokládat, že už víte, jak se věci dělají.

A tak příště, když někdo přijde s jiným nápadem, možná už předem znáte odpověď. „To nebude fungovat.“ „To už jsme zkoušeli.“ „Takhle se to nedělá.“ „Já vím, jak to dopadne.“

Možná máte pravdu.

Ale co když ne?

Co když se změnily podmínky? Co když existuje technologie, která před pěti lety nebyla? Co když člověk před vámi vidí něco, co vy nevidíte? Co když způsob, který fungoval posledních dvacet let, stále funguje – ale existuje způsob, který funguje lépe?

Právě v takové chvíli rozhodujete, jestli svoji zkušenost použijete jako základ pro další objevování, nebo jako důvod přestat hledat.

„Já už to vím“ může ukončit učení

Představte si, že vám někdo začne vysvětlovat něco, co dobře znáte. Co se vám odehraje v hlavě?

Možná velmi rychle přijde: „Tohle znám.“

A v tu chvíli přestanete skutečně poslouchat. Ne proto, že byste byli arogantní. Váš mozek jednoduše rozpoznal známou informaci a rozhodl se, že jí nemusí věnovat tolik pozornosti.

Jenže co když mezi deseti věcmi, které už znáte, zazní jedna, kterou neznáte? Co když někdo známý problém vidí z úplně jiného úhlu? Co když právě ta jedna věta mohla změnit způsob, jakým přemýšlíte?

Když něco nevíte, máte důvod být zvědaví. Když jste přesvědčeni, že to víte, tento důvod mizí.

Proto může být „nevím“ mnohem silnější pozice než „já vím“. „Nevím“ totiž nechává otevřené dveře.

A teď se podívejte na svoji práci

Pokud učíte, kolik věcí ve své výuce děláte proto, že jste se pro ně vědomě rozhodli – a kolik proto, že se tak prostě učí?

Proč stojíte před třídou právě tímto způsobem? Proč děti sedí tak, jak sedí? Proč jim zadáváte právě tento typ úkolů? Proč je zkoušíte? Proč používáte známky právě tímto způsobem? Proč začíná hodina tak, jak začíná?

Nemusíte všechno změnit.

Možná si na všechny tyto otázky odpovíte a zjistíte, že způsob, který používáte, je skutečně nejlepší. Skvělé. Teď alespoň víte, proč jste si ho vybrali.

Ale možná u některé otázky zjistíte něco jiného:

„Vlastně nevím. Dělám to tak, protože jsem to tak vždycky dělal.“

A právě tam bych zbystřila.

Protože tradice není důkaz funkčnosti.

Délka používání určitého postupu není důkazem jeho správnosti. A zkušenost není důvodem přestat hledat lepší možnost.

Zkuste místo odpovědi ještě jednu otázku

Když vám příště někdo představí myšlenku, se kterou nesouhlasíte, nemusíte okamžitě změnit názor. Nemusíte zahodit svoji zkušenost ani přijmout každou novinku jen proto, že je nová.

Zkuste pouze na několik sekund odložit potřebu mít pravdu.

Místo „To nebude fungovat“ se zeptejte: „Za jakých podmínek by to fungovat mohlo?“

Místo „Takhle se to nedělá“: „Proč se to tak nedělá?“

Místo „To už znám“: „Je tady něco, co jsem ještě neviděl?“

A místo „Já vím“ si občas dovolte říct:

„Nevím. Ukažte mi to.“

Neztrácíte tím autoritu. Neznehodnocujete svoje zkušenosti. Právě naopak. Ukazujete, že vaše zkušenost není uzavřená místnost, ale základ, ze kterého můžete pokračovat dál.

A přesně takový přístup potřebujete i tehdy, pokud chcete vzdělávat druhé. Protože děti i dospělí velmi rychle poznají, jestli od nich očekáváte zvědavost, zatímco vy sami už máte na všechno hotovou odpověď.

Nemůžete po nich chtít, aby se ptaly „proč?“, pokud vás jejich „proč?“ obtěžuje. Nemůžete po nich chtít otevřenou mysl, pokud sami odmítnete všechno, co nezapadá do toho, co už znáte.

Zvědavost nezačíná tím, že máte více odpovědí. Začíná ochotou připustit, že vaše současná odpověď nemusí být jediná.

A tak vám dnes nechci dát další odpověď.

Chci vám položit jednu otázku:

Co si myslíte, že už víte tak dobře, že jste se na to dávno přestali ptát?

Možná právě tam začíná něco nového.

Zvědavost začíná tam, kde končí jistota.