Armagedon může být i cesta k záchraně

Armagedon, volně přeloženo, znamená katastrofu. Já si ale vybavím něco jiného:

1. Film Armageddon s Brusem Willisem o záchraně světa
2. Skupinu One Direction s písní Drag me down (Táhnete mě dolů)

Ve filmu přijdou lidé zvenčí, profící ve svých oborech a pomůžou zachránit Zemi. Jdou, postaví se do první linie, i když si z nich ostatní střílí a nikdo jim nevěří. Oni ale rozumí tomu, co celý život denně dělají, rozumí své práci, svojí odbornosti. A spojením s NASA vznikne plán, realizuje se mise do vesmíru a společně zachrání svět. Armagedon v mých očích znamená záchranu.

V písničce od známé skupiny se zpívají tato slova: ”All my life, you stood by me when no one else was ever behind me. You taught me to be someone. Nobody can drag me down.” Volně přeloženo: “Celý život jsi stál při mě, když se za mě nikdo jiný nepostavil. Naučil jsi mě někým být. Nikdo mě nemůže stáhnout dolů.” Takto si představuji sebevědomí a sebedůvěru mladých lidí, kteří se hlásí na vysněné střední školy, chtějí pokračovat ve studiu, často se ještě hledají, nejsou ve všem perfektní. A jejich rodiče, kteří za nimi stojí, a není jim jedno, kde skončí jen kvůli tomu, že vzdělávání v České republice není priorita ani pro ty, pro které by být měla.

Prostě jedeme v zaběhlém kole a nepřemýšlíme, věříme, že to všechno nějak funguje. A náhle je tu problém. 

Problémy jsou od toho, aby se řešily. Na tom se asi shodneme. Já bych ale ráda zdůraznila, že je potřeba je řešit HNED.

Místo hledání řešení tu ale máme sdělování médiím, kdo za situaci s místy na středních školách může, vychází články rozčilených rodičů, kteří vydělávají, platí daně, starají se o děti a čekají, “všechno funguje jak má”. A ono to tak není.

Zaznamenala jsem pouze jednu zprávu, že se vše bude řešit individuálně, v tu dobu se jednalo asi o 2 200 nepřijatých studentů v prvním kole. Poté ale následovala zpráva, že už zase místa jsou. Kocourkov. 

Nic to ale nemění na situaci, že před školami stály fronty s dětmi a rodiči. Že emoce lidí rozpoutaly vášnivé debaty na sociálních sítích. Že frustrace konkrétní matku středoškoláka donutila sepsat, jak se cítí a její zpráva se začala šířit dál, než čekala, CNN Prima News, DVTV a lavina podpory i hejtů. Dneska je její text smazán a i proto ji nejmenuji konkrétně. Nicméně byla velkým hybatelem debaty v jejím začátku a za to jí patří dík. 

A co já na celkovou situaci? 

Čekala bych, že:

1. V kritické situaci vystoupí zejména ministr školství a uklidní občany.
2. V kritické situaci vystoupí ČŠI s konktrétními daty a čísly.
3. V kritické situaci se vyjádří organizace a hnutí, které se podílejí na lepším školství.

Nic – se – neděje.

A pokud se něco děje, je toho málo, není to koordinované a nemá to potřebnou publicitu. Lidé zůstávají v nejistotě. A to je špatně.

Ono se totiž ve výsledku nejedná jen o střední školy, učební obory a další. Jedná se i o mateřské školy, kde není kapacita dostatečná. Takže situaci ve školkách zachraňují dětské skupiny, komunitní kluby, neziskové organizace a dlouhý pobyt žen doma a to i těch, které by pracovat chtěly nebo potřebovaly. 

“Entrepreneur mindset” znamená podnikatelské myšlení. Myšlení lidí, kteří jsou podnikaví, kteří nespoléhají na stávající řešení a aktivně hledají cesty vpřed.  Lidé, kteří mají podnikatelské myšlení – ať jsou skutečně podnikateli, nebo klidně zaměstnanci – tihle lidé mají odvahou nesmířit se s nespravedlností, ale dělají, co je v jejich možnostech a silách a co vnímají jako potřebné. Bez nároku na odměnu, bez nároku na ocenění, bez medailí a diplomů. Pro ty to ostatně stejně nedělají. Vidí problém a řeší ho. I když tím suplují roli státu a kraje. A nyní se středními školami se to jen opakuje. 

Mluvíme tu o dětech, studentech a rodinách české země. V roce 2008 se narodilo o 30.000 dětí víc než předešlý rok. Skokově. Ale nikoli v utajení. Věděli jsme o nich. Jejich rodiče bojovali o místo v porodnicích, ve školkách, ve školách základních a bojují dál, tentokrát o střední školu. Dokonce i rodiče základních škol nyní hlásí, že se nedostanou do spádových škol a nebo přehlašují bydliště jinak, aby dítě mohlo nastoupit do jiné školy.

Místo, abychom si zvolili vzdělávání jako prioritu v naší zemi, stojíme na místě a spíš couváme do minulosti, než sebevědomě ukazujeme mladým vizi, kam jako vzdělaný národ můžeme mířit.

České republice chybí vize, kde chce být za rok, za tři, za pět, za deset let a hlavně plán, jak toho chceme docílit. Pokud se pletu, dejte mi vědět, nebo o ní začněte mluvit víc nahlas, ať ji každý občan zná a ať jí rozumí. Jinak přece nemůžeme táhnout za jeden provaz. Kde je kvalitní leadership, když dojde na stát?

Mohla bych pokračovat a sdílet zde články a ukázky toho, jak se lidé nyní zlobí a co všechno se k situaci píše napříč médii. V tuto chvíli to ale vnímám jako ztrátu času. Hledat viníky nám nepomůže.

Potřebujeme jasná data a jasný plán, jak můžeme co nejvíce zkrátit utrpení dětí a rodičů, aby děti věděly, že se s nimi počítá a že jsou přijaté na školy, které si vybraly. Šanci se dál vzdělávat by měl mít každý. To by měla být priorita pro Českou republiku – mít vzdělané občany, a ne končit kvůli nedostatku míst se základním vzděláním.

Možná si řeknete: “A co teda navrhujete?” 

A já odpovím. Už před pár dny jsem sepsala základní osnovu návrhu řešení – najdete ho TADY. 

A detail plánu najdete v dalším článku – stačí kliknout ZDE.