Co děti a učitelé zoufale potřebují

autor: | Dub 2, 2022 | Jak se rozmluvit, Leadership pro děti, Aktivní komunikace, Modernizace školství

Ve školách se nebavíme o nás, o lidech, o našich emocích, o naší empatii, o naší energii. Kde se emoce berou, a jak s nimi pracovat. Jak pracovat sám se sebou, jak se učit a jak komunikovat.

Kdy se stalo to, že děti a učitelé ve školách nemají jeden na druhého čas? Kdy došlo k tomu odpojení? Proč děti neustále píšou testy a jsou zkoušeny? Proč si stále nosí práci domů a pracují přesčas a my to bereme jako normu? Proč děti nosí ty těžké tašky a učitel domů sešity k opravě?

Jak pozvednout školství

Díky tomu, co se nyní ve světě děje, teď je ten správný čas pozvednout naše školství a přinést do něj více radosti, her a energie.

Děti v tomto věku neumí emoce zpracovávat samy, naopak potřebují se naučit, jak s nimi mohou pracovat, jak se je naučit zvládat.

Umět pokládat otázky je meta dovednost 21.století

Vedu online hodiny osobnostního rozvoje v angličtině s dětmi, studenty a profesionály. Naše setkání jsou založena na dialogu a otevřených otázkách, tréninku slovní zásoby a gamifikaci. A protože hlavní součástí je osobnostní rozvoj, neustále mluvíme o našich pocitech, o našich představách, o tom, co si opravdu myslíme, a hlavně studenti mají čas mluvit o sobě.

Proto i zdánlivě nevinná otázka jako např.: Jaké výzvy si dáváš?, Kdo tě nejvíce podporuje?, jak moc v sebe věříš?, Jak můžeš věnovat více pozornosti tomu, co máš ráda?, Co tě limituje?, Proč teenageři bojují se sebevědomím v tomto věku?, ale i Jak snadno se rozhoduješ? , Na co se soustředíš?, Kdy se cítíš unavená? , Jak mohou lidé zablokovat trolly na sociálních médiích, Jak často rozesměješ mamku?, Co ti pomáhá být pozitivní ve škole? Co je pro tebe bezpečné místo? Co se můžeš naučit od prarodičů? Co můžeš ty naučit prarodiče? Kdo tě naposledy překvapil? Co od sebe očekáváš?,… (zároveň tím skvěle spojíte angličtinu+osobnostní rozvoj+leadership myšlení, což je naše SPINTO® metoda)

Tím můžete vyvolat skvělé debaty nad jejich pocity a tím, co teenageři prožívají. A přitom je to baví, protože je to o nich. Ne o něčem, co se jich netýká. Tak zároveň pracují na svém myšlení, mluvení a každý týden se jejich odpovědi mohou měnit. Nebo když ty otázky zase dají někomu jinému. Učí se tak naslouchat a porozumět druhému. Vědět, že v tom “chaosu” v hlavě také nejsou sami, že ostatní to mají podobně. Ale najednou o tom mohou nahlas mluvit. A stačí krátká odpověď nebo s jednou otázkou strávíme celou hodinu a jdeme do hloubky.

Děti se označují za kameny nebo jednorožce

Kámen vs. jednorožec

A proto jsem mohla zažít a pochopit i to, jak někteří dnešní 14 letí smýšlejí. No a při otázce Co od sebe očekáváš? padlo to, že vlastně nic. “Nic od sebe neočekávám. Jsem ve třídě, dělám, co se mi řekne, pořád opakujeme dokola to samé. Nebaví mě to. Ale vlastně mi to vyhovuje. Už jsem si zvykla. Emoce moc neprojevuju. Je mi to jedno. Jsem kámen.”  A tak jsem se ptala dál, abych porozuměla. ” A jak to mají ostatní ve třídě?” “Někdo je jednorožec – veselý, a někdo je kámen. Je mu to fuk.”

A to mě polilo horko, slyšet to říkat 13 letého teenagera. Je to jako být bez duše. To byla moje první myšlenka v hlavě. Přemýšlela jsem, kolik takových dětí je. A proč se to děje. Proč se tak cítí? A tak jsme šli dál.

A právě to byl zlomový okamžik. Ve vaší hlavě se vám totiž rodí všechny ty smutné představy, jak jsou ty děti odtržené od reálného života, učí se něco, co jim nedává smysl. Učí se 102 zvířat na písemku. To si nevymýšlím. To je realita. Učí se básničku, které nerozumím ani já. Ale je od známeho spisovatele. Moc si k ní nevysvětlí. Hlavně, že jí umí nazpaměť. A musí se uklonit před a po. Pokud to neudělají, půl stupně známky dolů. Proč ses tu básničku tu básničku učil? Kvůli známce. To je sakra smutná odpověď.

Když jsme si povídali dál, co je baví, co dělají rádi, děti se rozsvítí. Najednou už před vámi není kámen a jednorožec, najednou vidíte podstatu člověka. Kámen je vlastně jejich obrana. Obrana před okolním světem, kam si můžu zalézt a nemusím řešit svoje emoce. Dobré i špatné. Ale hlavně se z toho nesmí stát to, že se to stane normou.

Pak totiž tohle automaticky uděláte v dospělosti, kdy na vás bude řvát šéf nebo nedejbože manžel.

Umět převzít kontrolu nad svými emocemi, vyznat se ve své hlavě a jak pracovat s myšlenkami, co mohu a nemoho ovládat, rozumět, jak můj mozek funguje, naučit si pokládat otázky sám sobě a naučit se komunikovat nahlas a řici svůj názor, i když se mnou ostatní nemusí souhlasit. Dát prostor k dialogu, ne k monologu. To považuju za dovednosti, které ve škole chybí nejen dětem, ale i dospělým. 

Jak moc umí dospělí pracovat se svými emocemi? Jak moc ve školách umí učitelé spolupracovat? Nyní se toho na učitele valí ještě víc. Pokud byly už před válkou na Ukrajině na pokraji svých sil, jak to budou zvládat teď? Vidím obrovskou podporu všech učitelů zvládnout situaci, co nejlépe to půjde. Ale vydrží to dlouhodobě? Pracují pro děti. Kdy ale pracují na sobě?

Ve školách chybí osobnostní rozvoj jak pro děti, tak pro učitele.

Osobnostní rozvoj je o vás. O vašich pocitech, o vaší energii, o vaší empatii. A to děti, i učitelé zoufale potřebujují. Potřebují sdílet, co se jim honí v hlavách, potřebují slyšet ostatní, potřebují se o to podělit a zároveň se naučit, jak s tím dál naložit.

Učíme se CO. Neučíme se JAK.

A přitom my jsme ti jediní, kteří to mohou změnit. Děti už mají počítačů plné zuby. Už je mnohdy nechtějí ani vidět, říká mi učitel ze střední školy. Zároveň se ale bojí, jak se dostanou na střední školy. Ve škole nedělají nic jiného než píšou 4 testy denně. A opět tu není prostor na komunikaci, gamifikaci a spolupráci.

Když učitelé neumí spolupracovat mezi sebou, jak to mohou umět děti? Dělá systém z dětí roboty? Stroje, které mají umět věci nazpaměť, protože jinak neprojdou Cermat testy, Scio testy, a školními testy? Tudy cesta k modernizaci vzdělávání nevede.

Myslíte si, že jsou na tom učitelé lépe? Jako by se zdálo, že učitelé musí mít za cíl vzdělávání dodělání učebnice. A stihnout pracovní sešit. Je to opravdu to, díky čemu se vydali na dráhu učitele? Před některými řediteli se nesmí vyslovit slovo hra. Chtějí slyšet jen slovo učit se. Některé školy se bojí výletů a už víc jak dva roky nejedou s dětmi nikam. Jak to vím?

Pohybuji se mezi nimi už 20 let. A komunikuji s učiteli, rodiči, a hlavně s dětmi. Naštěstí nemluvím o všech, proto se nezlobte, pokud se vás má slova netýkají. Alespoň víte, že zrovna vy patříte mezi ty učitele, kteří jsou stále nadšení a dělají věci tak, jak jim dávají smysl. Jako třeba naše malotřídka, kam chodí moje dcera. Nyní pořádají bruslení, lyžařský kurz, školu v přírodě. Druhá škola nic. NIC. Děti jsou otrávené, utekl jim lyžák. Letos se smutně koukají na sedmáky. S pocitem, že vědí, že jiné školy jezdí a spojily 7.-8.třídy. Našly cestu. A když ji hledáme, najdeme ji vždycky.

Studenti se po dvou letech doma nezaktivizují sami. Vždyť ve spoustě případů jen přesedli ze židle v domácím prostředí do židle za lavicí. Jsou s kamarády, se kterými se skoro nebaví. Sedí a poslouchají, píšou testy a občas přejdou z třídy do třídy. A učitelé? Jsou na tom vlastně podobně. Takže koho to tedy baví?

Je to pohodlné psát testy a učit se nazpaměť věci? Ano. Jsme tak moc v komfortní zóně, že už to ani nevidíme.

JAK to změnit?

Jak se dají dovednosti trénovat, aby se u nich dalo nahlas mluvit? A nejen mluvit, ale i myslet? Jak rozvíjet osobnosti dětí a učitelů? Jakou to chce systematickou změnu?

Je potřeba otočit děti k sobě, aby se mohly dívat do obličeje. Ne do knihy, ne do testu, ne do lavice. Ale aby mohly klást otázky a bavit se. A učitel? Jak ten by pookřál, kdyby se s dětmi také zasmál? Víc porozuměl jejich světu, nechal si od teenagerů vysvětlit techniku. Ukázal sebe jako člověka, s chybami i přednostmi, se zajímavým příběhem, který se za každým z nás skrývá.

Pokládání otázek je meta dovednost 21.století.

Už to slyším. Že to nejde? Že už teď nestíháte, co všechno mají studenti už umět? Zkuste to. Spojte se.

Nechte je být spolutvůrci, aby vás to ve třídě bavilo všechny. Veďte dialogy, ne monology. Nechte děti mluvit nahlas a učit jeden druhého. Vy pak na to nemusíte být sami.

Naučit se vidět a vnímat, koho máme kolem sebe. Naučit se to také respektovat. A netlačit je do věcí, které cítí jinak. Naopak vést diskuzi pro celou třídu, jak se vidí ostatní a co jim pomáhá a jak se třeba ze špatných emocí dostávají oni. Ostatní se mohou inspirovat. Na to ale ve školách není moc času.

Přála bych dětem i učitelům, aby našli více času sami na sebe, aby se mohli spojit na té lidské úrovni, nejen na té akademické.

Jaký tip mi s dětmi funguje?

Když je někdo z něčeho smutný, něco se mu nepovedlo, nebo je až mnoho emocí, tak pomáhá, když s dětmi dáte ruce nad hlavu a do nich impaginárně chytnete ty negativní myšlenky, dáte ruce před sebe a ukoulíte z nich kouli a pak otevřete okno nebo dveře a vyhodíte tu kouli z okna ven. Už k vám nepatří. Vy přebíráte kontrolu nad svou myslí. Vy si teď vědomě vyberete, jakými myšlenkami a akčními kroky se budete řídit. A děti to také většinou rozesměje. Uvědomí si, že oni nejsou ta chyba, kterou v písemce udělali. Oni nejsou ta nepříjemná poznámka, kterou jim někdo řekl. Nedefinuje je to. Jen oni sami definují sebe. A na tom záleží.

Jaké další tipy se vám mohou hodit:

  • Otočte informace do otázek.
  • Naučte děti ptát se, ne odpovídat.
  • Naučte děti tvořit otevřené otázky.
  • Vytvořte vzdělávání o nich, ne o faktech.
  • Každé cvičení otočte do gamifikace.
  • Nechte se tvořit projetky a pracovat v týmech.
  • Naučte je trénovat nové dovednosti.
  • Trénujte s nimi. Zapojte se a užijte si společné chvíle.
  • Jezděte s nimi na výlety. Je to pro ně důležité.
  • Učte se venku, změňte prostředí.
  • Nechte je povídat o tom, co umí oni a co by mohli sdílet s kamarády.

Děti, studenti i dospělí žijí hrami. Potřebují zažívat radost ze vzdělávání. Otočte vaše hodiny do her. Ukažte jim, kam mají dojít. Rozdělte učení na různé úrovně. Je to pro ně motivační systém jako v online hře. Mají radost, když to zvládnou sami. Potřebují k tomu ale tým a kamarády. Učitel je potom spíše lídr, který tvoří prostředí, které to umožní. Přestane jen následovat pokyny. Dovolte dětem ukázat vám jejich svět, ve kterém žijí.

Samostanost, sebevědomí, spolupráce

Zajímejte se o ně, ne jako o žáky, ale jako o osobnosti. I vy jste mnohem víc než jen učitel. Mluvte spolu navzájem. Tohle ve školství chybí a když to změníme, posuneme se mílovými kroky. Vytvoříme leadership vzdělávání.

Najděte si nástroj na komunikaci, ať v tom nejste sami.

Děti neumí pokládat otázky, musíme je to naučit. Je to meta dovednost 21.století.

Osobnostní rozvoj a leadership myšlení by mělo být součástí každé školy. Díky nic jsme více lidmi, ne roboty. I to je jeden z důvodů, proč netvoříme další učebnice, ale systémové vzdělávání s ASPINTOA® kartami, které nám umožňuje s dětmi, studenty i profesionály komunikovat a trénovat s nimi leadership myšlení – samostatnost, sebevědomí a spolupráce.

Co víc si v této době přát, než že se pozornost, priorita a hra ve vzdělávání vrátí k LIDEM, k dětem, a i k dospělým. Když děti vidí cestu a vědí, kam jdou, že mohou po cestě dopředu i pár kroků dozadu, motivace pak vychází z nich samotných. Vzdělávání jim pak dává směr a smysl. Spojme více děti a učitele. Mluvme spolu. Kombinujme metody, výlety a školy v přírodě. Tvořme s dětmi vzdělávání, které je o nich. Začněme tvořit leadership vzdělávání.

Zkuste se dětí zeptat a dejte nám vědět, jak své pocity a emoce označují děti a studenti ve vašich třídách. A jak se cítíte vy?

Máte odvahu vést?

Zaujal vás náš projekt a chtěli byste být jeho součástí? Rádi v našem týmu uvítáme další SPINTO® trenéry, kteří se mohou stát členy interního týmu, externě vzdělávat skupiny studentů, nebo vést své vlastní SPINTO® kluby. Ozvěte se nám, rádi vám představíme možnosti spolupráce. 

Nenechte si ujít novinky